Příběh Febiofestu.

Mezinárodní filmový festival Febiofest vznikl v prosinci 1993 jako jedna z aktivit filmové a televizní společnosti Febio s. r. o.

V těžkém období přechodu od komunismu k demokracii a tržní ekonomice poskytlo Febio příležitost natáčet téměř všem významným českým filmařům, a to včetně Věry Chytilové, Juraje Jakubiska, Jiřího Menzela, Jaromila Jireše, Jana Němce, Jana Špáty, Jana Hřebejka a dalších. Vznik Febiofestu tak byl logickým pokračováním těchto snah o udržení a propagaci kulturních hodnot, které v té době byly nahrazovány komerční tvorbou různorodé kvality. Zanikala většina filmových klubů, některé kinosály začínaly už sloužit jinému účelu, neexistovala kinoartová distribuce ani specializovaná kina a filmové nabídce dominovala americká produkce.

První ročník, označený jako „1. přehlídka nekomerční kinematografie a videa“, proběhl od pondělí 13. 12. do pátku 17. 12. 1993 v Euroclubu v Opletalově ulici (dnešní Divadlo Radka Brzobohatého) a v kině Praha se dvěma sály (kinosál a malý sál s videoprojekcí, vše v pasáži Práce na Václavském náměstí).

Jak naznačoval jeho název, program přinášel kromě celuloidu i video, protože se snažil nenabízet jenom zajímavé a kvalitní filmy, ale i objevovat a podporovat nezávislou alternativní tvorbu, ať už od filmových amatérů nebo ze škol. Právě z těchto zdrojů tato nízkonákladová dílka pocházela.

Z rozpočtu 200 000 Kč, získaných od Agrobanky, byla uhrazena modernizace kinotechniky v Euroclubu a malá propagace. Program vyšel ve čtyřstránkové příloze tehdejšího pražského Dobrého večerníku a na letácích. Febiofest se vzdal jakéhokoliv podílu na zisku z prodeje vstupenek (jednotné vstupné 30 Kč, dnes v rozmezí 39 – 79 Kč), který připadl provozovateli sálu na podporu jeho činnosti. Tato zásada platí dodnes – i když stav kin a situace ve filmové distribuci jsou už jiné.

Díky úspěšnému startu a velkému zájmu diváků se druhý ročník Febiofestu přestěhoval z kina Praha do největšího pražského kinosálu Blaník (800 míst!) na Václavském náměstí. Termín festivalu se posunul o měsíc, do povánočního času, a doba konání se prodloužila o dva dny (12. 1. – 18. 1. 1995). Náklady na festival byly již 300 000 Kč a prvního sponzora jednorázově nahradila ČSOB. K Febiofestu se pak po osmi letech vrátila v roce 2003 – již jako generální partner – a zůstala jím dodnes.

Program druhého ročníku znovu vyšel jen v denním tisku (čtyřstrana ve Večerníku Praha) a byl vydán plakát o velikosti A3. Návštěvnost prvního ročníku, která představovala zhruba deset tisíc diváků, však stoupla o sto procent. To bylo maximum, které dovolovala kapacita plně obsazených sálů.

Protože šlo o nesoutěžní přehlídku a žádné české filmové ceny ještě neexistovaly, začal festival od druhého ročníku udělovat „české Zlaté glóby“, tedy Cenu české kritiky. Dostala jméno po nejoblíbenějším českém filmovém milovníkovi „Kristián“. Stovka českých kritiků a teoretiků a zahraničních novinářů akreditovaných v naší republice poprvé hlasovala o udělení sošky Olbrama Zoubka za nejlepší hraný, dokumentární a animovaný film roku. Především tvůrci posledních dvou kategorií potřebovali v té době ke svému přežití pomoci se zviditelněním tvorby, které si ani o několik týdnů později vzniklé ocenění „Český lev“ nevšímalo.

Čtvrtý a pátý ročník přidal k těmto třem kategoriím další dvě – producentský čin roku a přínos české filmové a televizní kritice. Tato vymezení se však ukázala jako velmi nereprezentativní a proto byla po dvou letech zrušena.

Rozdělením Československa začaly skomírat nejen tradiční vzájemné kontakty mezi českými a slovenskými tvůrci, ale i povědomí o nové české tvorbě, protože do slovenské distribuce už nesměřovalo vše tak automaticky jako předtím. Na žádost slovenských přátel, kteří se s tou situací nechtěli smířit, proběhl druhý ročník Febiofestu i v Bratislavě. Program se tam však zaměřil především na české filmy a videa. Tím vznikla největší každoroční přehlídka české audiovizuální tvorby v zahraničí. Na oplátku se pak program pražského festivalu také snažil představovat i slovenské filmy, většinou se však jednalo o archivní snímky, protože nová filmová tvorba na Slovensku v podstatě neexistovala.

Stejně jako Praha, ani Bratislava v té době neměla svůj filmový festival, a tak i reakce na Slovensku byly obdobně nadšené jako v Praze. Z Febiofestu se spontánně a bez jakékoliv plánované strategie stala mezinárodní akce. Přehlídka nekomerční kinematografie a videa se rozšířila o přívlastek „mezinárodní“.

Rozšíření do zahraničí však vyvolalo zájem některých českých a slovenských měst o pořádání festivalových ozvěn také u nich. Provozovatelé kin bojovali o přežití a spojení s čím dál populárnější akcí jim mohlo pomoci nejen ke zviditelnění a zdůvodnění své existence v kulturním dění města, ale i ke zvýšení návštěvnosti a k oslovení dorůstající generace mladých filmových diváků.

Febio nikdy nemělo ambice působit jakkoliv ve filmové distribuci. Nepotřebovalo ani získávat a vychovávat filmové diváky, protože jeho vlastní tvorba byla téměř výhradně krátkometrážní a navíc byla určena pouze pro televizi. Přesto tehdy, kdy nikdo jiný tuto roli ve zmíněné podobě neplnil nebo ji plnit nechtěl, vzalo Febio na sebe i tento úkol.

Třetí ročník Febiofestu (1996) se rozrostl o první dvě moravská města: Brno a Zlín. To ovšem vyžadovalo i těmto festivalovým městům uhradit nejen náklady na organizaci a program, ale poskytnout jim i finanční podporu z rozpočtu festivalu. Vznikl další paradox – soukromé studio nekomerční tvorby začalo ze svých soukromých prostředků, nelehko získaných pro pražský festival, pomáhat kultuře ve městech, se kterými ho jinak nic nespojovalo… Tato finanční injekce pak byla i v dalších letech poskytována všem těm regionům, kde festivalové ozvěny probíhaly, než se některým z nich podařilo získat podporu svého města nebo se stát na ní nezávislými. Těm, kterým se to nepovedlo, poskytuje Febiofest finanční podporu dodnes.

Přitom právě třetí ročník byl velmi dramatický – festivalu se nepodařilo zabezpečit rozpočet v nezbytné výši (400 000) a musel být financován pouze z vlastních prostředků Febia. Pro malé studio, produkující výhradně nekomerční tvorbu, to byla velká zátěž. Ale zájem diváků a pozitivní mediální ohlas žádaly ve festivalu pokračovat.

Svou první finanční podporu od hlavního města Prahy získal až čtvrtý ročník, kdy už Febiofest nešlo v kulturním životě metropole přehlédnout. Dodnes však tvoří příspěvky ze státních zdrojů jen menší část jeho rozpočtu. Výše příspěvků zatím přehlíží nejen současný význam a rozsah festivalu, ale i návštěvnost, regionální dopad nebo roli při propagaci české kultury v zahraničí, suplující činnost státních organizací. Právě v tom všem je dnes Febiofest výjimečný, bezkonkurenční – a stále osamělý.

Čtvrtý ročník (1997) se nejen posunul s termínem ze začátku na konec ledna, ale zároveň díky získání generálního sponzora (Český Telecom) zaznamenal expanzi do dalších českých a slovenských měst (slovenská část to zažila o dva roky později). K Brnu přibyly Pardubice, Liberec, Písek, Plzeň, Olomouc, a na Slovensku Banská Bystrica. Poprvé byl vydán programový bulletin. Český Telecom se pak na následujících šest let stal hlavním hnacím motorem festivalu, a zasloužil se o jeho rozvoj a profesionalizaci.

Pátý ročník (1998) již obsáhl celou republiku, protože v deníku Lidové noviny začal po dobu festivalu vycházet festivalový deník „Echo Febiofestu“. Febiofest je tak dodnes jedinou filmovou akcí u nás, která má svůj deník šířený celostátním tiskem (vychází celkem desetkrát). Slovenský Febiofest má svou festivalovou přílohu v deníku Sme.

Nekonvenční dramaturgie festivalu se však snažila objevovat nejen nové tvůrčí podněty a nová místa na filmové mapě světa, ale věnovat se i skupinám obyvatel přehlížených jinými akcemi. A tak právě na Febiofestu se poprvé objevila sekce gay a lesbických filmů, která se později stala trvalou součástí programu a jednou z dosud nejnavštěvovanějších, nebo sekce filmů s romskou tematikou. Do programu byly zařazeny i operní filmy, poprvé se u nás představila filipínská kinematografie (díky tomu média zjistila, že v Praze působí filipínské kněžky lásky, jež festival hromadně navštívily…), nebo zvláštní promítání pro ukrajinské dělníky (ale navštěvovali ho především ti, co měli legální pobyt…). Také poprvé od sametové revoluce byl veřejně uveden televizní seriál Třicet případů majora Zemana, což v té době vyvolalo i protesty (800 míst promítacího sálu však bylo beznadějně zaplněno, především staršími lidmi).

Naplňování záměru „festivalu národů“, (jak se také charakterizoval) a snaha nebýt akcí elitářskou, ale otevřenou pro všechny sociální i věkové skupiny diváků, pak vyvrcholilo promítáním mimo kinosály. Festival vykročil i za těmi diváky, kteří běžně do kin nechodí nebo jim to jejich sociální či zdravotní situace neumožňuje.

V lednu 2000 se poprvé promítalo přímo na Hlavním nádraží v Praze a na programu byly filmy – samozřejmě o nádražích a nádražácích. Úspěch této zvláštní sekce vytvořil další tradici – v příštích letech pak festivalové kino vzniklo v nemocnici, ve škole, na policii, na poště, v muzeu, v křesťanském centru, v židovské obci nebo v soudní síni. Vždy se uváděly snímky tematicky spojené s místem promítání a vstup byl vždy – zdarma!

Od čtvrtého (1997) do osmého ročníku (2001) startovala na Febiofestu vždy akce českých filmových klubů „Projekt 100“.

Prvních sedm ročníků probíhalo v kinech na Václavském náměstí a v jeho bezprostředním okolí. Byla to kina Blaník, Lucerna, Praha, Perštýn, Evald, MAT, ale i Městská knihovna nebo Kongresové centrum. Tradicí, která vydržela dodnes, je i promítání vzácných kopií archivních snímků v kině Ponrepo Konvikt. Skromné finanční podmínky a rozptýlenost sálů nutily k improvizaci, a tak po celou tu dobu se filmy z úsporných důvodů tlumočily jen do reproduktorů v sálech.

Tyto ročníky (1993–2000) měly i svůj specifický úvodní večer nazvaný „Hvězdy Febia představují samy sebe“. Na něm osobnosti českého filmu samy uváděly svoje zapomenuté filmové maličkosti z dob studia nebo začátku své kariéry. Přes svůj růst si festival stále udržoval rodinnou atmosféru.

Sedmý ročník (2000) poprvé udělil i Cenu za přínos světové kinematografii. Jejím nositelem se stal Krzysztof Zanussi. V následujících letech tuto cenu osobně převzali Volker Schlöndorff, Roman Polański, Armin Mueller-Stahl, Carlos Saura, Tsai Ming-liang, Claude Lelouch, Claudia Cardinale, Daniel Olbrychski, Otar Iosseliani, Mike Leigh, Alan Parker, Wim Wenders, F.T.Fridriksson, Hanna Schygulla, Helmut Berger, Bruno Ganz, Peter Weir…

Když po šesti letech opustil pozici vedoucího programu Febiofestu Pavel Melounek, navázala na jeho budovatelskou činnost filmová kritička Tereza Brdečková. Právě tito dva lidé strávili s festivalem jeho nejtěžší léta, kdy doslova z ničeho a na zelené louce rostl festival do dnešních rozměrů a kvality.

Vedle ředitele a majitele festivalu s ním život spojila ještě Simona Machytková, která od prvního ročníku dodnes vede produkci, a stejně dlouhou dobu je s festivalem spojen i jeho grafik Tomáš Padevět.

Osmý ročník (2001) znamenal zásadní kvalitativní posun – přesunul se do nového pražského multikina Slovanský dům, kde se odehrávalo veškeré festivalové dění. Mimovolně, jako doprovodný program, vznikl ve festivalovém klubu, vytvořeném v mezipatře multikina – Febiofest Music festival. Při čekání na další filmová představení si diváci mohli poslechnout 26 hudebních vystoupení. Nové prostory vytvořily festivalu profesionální zázemí. Pro návštěvníky skončilo období nadšenecké akce a na festival začali klást stejné nároky, jako na jiné renomované akce tohoto druhu. Zahajovací společenský večer se přesunul do reprezentačních prostor Obecního domu a stal se jednou z největších festivalových party u nás, které se zúčastňuje přes dva tisíce hostů.

Od devátého ročníku (2002) se Febiofest oddělil od studia Febio. Od té doby funguje jako ekonomicky nezávislá společnost s ručením omezeným.

Desátý ročník (2003) se odhodlal k mimořádnému kroku – reagoval na nářky velkých měst, že do nich přichází jenom s drobty svého pražského programu. Snížil počet měst festivalových ozvěn a soustředil se především na dvě největší města – Brno a Ostravu, kterým poprvé v jejich historii nabídl plnohodnotné filmové festivaly. V Brně uvedl v sedmi sálech 175 filmů a v Ostravě v osmi sálech dokonce 190! Počet všech festivalových projekcí tak přesáhl tisícovku, tedy rozsah, kterého nedosahovaly ostatní festivaly v naší zemi dohromady… Tato skutečnost však neměla žádný dopad na jakoukoliv státní podporu a rozpočet Febiofestu i nadále představoval jen pár procent z rozpočtů jiných festivalů.

Proto jedenáctý ročník proběhl zase v obvyklé podobě, kterou festival dokázal zabezpečit ze svých soukromých zdrojů.

Počínaje desátým ročníkem začal Febiofest produkovat i vlastní televizní zpravodajský pořad „Echo Febiofestu“, vysílaný dva roky na Prima TV a poté v České televizi.

Poslední změnou pak prošel v roce 2005, kdy se v Praze přesunul do prostorů multikina Village Cinemas Anděl (dnešní Cinestar). Febiofest zde našel festivalové centrum srovnatelné s většinou významných filmových festivalů světa: dvanáct sálů se špičkovou technikou a s kapacitou téměř dva tisíce míst, další dva malé sály s prostorem a společenským zázemím pro tiskové středisko a zahraniční hosty, několik restaurací, kvalitní hotel, rozsáhlé podzemní garáže – a navíc i skvělé dopravní spojení. Zároveň se změnil i termín festivalu – posunem na konec března. To dovoluje lepší přípravu a větší soustředění na program, protože rozpočet festivalu může být již uzavřený (což začátek roku většinou nedovoloval).

Od roku 2005 je součástí festivalového dění i Febiofest Junior festival, který na dopoledních představeních uvádí filmy pro děti a mládež. Na víkendové promítání pak zve děti z dětských domovů.

Febiofest Music festival se rozrostl na dvě scény, kde vystupuje kolem 50 hudebních skupin. Vstup je zdarma. Jeho růstu zatím brání pouze prostorové možnosti.

Každý ročník měl i svoje další doprovodné akce. V začátcích proběhlo několik výjimečných výstav, například výtvarnice Ester Krumbachové, nebo filmových návrhů arch. Vladimíra Labského. V posledních letech to byly samostatné „mimomusicfestivalové“ koncerty, jako například německý „cinemakoncert“ AGF, trojkoncert finského undergroundu, či vystoupení rumunsko-francouzské herečky a zpěvačky Rony Hartner.

Rozsah pražského festivalu se ustálil na cca 250 filmech a cca 500 projekcích. Festivalové ozvěny probíhají v cca sedmi městech České republiky. Febiofest na Slovensku se koná v Bratislavě a s ozvěnami také v sedmi slovenských městech.

Jen do roku 2008 (do 15. ročníku) představil Febiofest českému a slovenskému publiku kolem 5 500 filmů z více než 70 zemí světa na 7 645 projekcích v celkem 25 městech Čech, Moravy a Slovenska! Každoroční celková návštěvnost se ustálila na cca 140 000 diváků.

Dnes už nabízí Febiofest nejen české, ale i evropské a světové premiéry, objevuje kinematografie a filmy, které zatím nikde jinde u nás nejsou k vidění, navštěvují ho nejvýznamnější osobnosti světové kinematografie – vedle výše uvedených osobností oceněných Febiofestem – to byli také David Hemmings, Nikita Michalkov, Oleg Tabakov, Tom Tykwer, Oleg Jankovskij, István Szabó, Denis Arcand, Eldar Rjazanov, Andrej Končalovskij, Ivan Passer, Karen Šachnazarov, Julia Jentsch, Jerzy Stuhr, Hal Hartley, Kijoši Kurosawa, Bruno Dumont, Juliusz Machulski, Ryuichi Hiroki, Irina Čurikovová, Oliver Assayas, Feliks Falk, Stipe Erceg, Semih Kaplanovou, , Rafi Pits, Thomas Vinterberg, Barbet Schroeder, Rona Hartner, Béla Tarr, Eduard Lachman, Gaspar Noé a mnoho dalších představitelů filmového světa ze všech kontinentů. Růst Febiofestu byl a je podmíněn především jeho finančními možnostmi. Rostl tak, jak rostly ony. A především od nich se bude odvíjet i jeho budoucnost. Pro diváky je už neodmyslitelnou součástí pražského a českého (ale i slovenského) kulturního života, nepřehlédnutelnou akcí zrozenou z nadšení, vůle a nebývalé energie. Od 15. ročníku (2008) uděluje festival cenu nejlepšímu mladému evropskému filmu. Porotu nepředstavují filmaři, ale 33 vybraných občanů z různých věkových a sociálních skupin. Vítězný film získává finanční podporu nejen pro tvůrce, ale i k uvedení v české distribuci. I tím Febiofest, jako dnes už jeden z největších filmových festivalů ve střední Evropě, potvrzuje stálost svého profilu a cíle: vše pro diváka, a přátelský k proto: divákovi.

Fero Fenič, jaro 2008