FERO FENIČ

(nar. Nižná Šebastová - Prešov, Slovensko), výrazná osobnost české a slovenské audiovizuální kultury. Studoval tři roky žurnalistiku na FFUK v Bratislavě, poté absolvoval obor filmové a televizní dokumentární režie na FAMU v Praze.

Už během studií zaujal svými dokumentárními filmy ("Člověčina", "Labutia púť", "Ako sa pán Kráľovič stal kráľom") a absolvoval stáž na Centro sperimentale di cinematografia v Římě.

Po oceňovaném krátkometrážním debutu "Diadém" pracoval ve Studiu krátkých filmů Slovenské filmové tvorby v Bratislavě, kde natočil několik dalších snímků, které ho zařadily k největším československým talentům té doby. Jeho krátké snímky "Tak som prešla velký svet", "Batromijov dom" a především "Tam a zpět" (oceněn v roce 1990 jako nejlepší čs. dokument let 1969 - 1989) patřily k výjimečným snímkům své doby. Spolupracoval se Slovenskou televizí, kde režíroval několik hraných a dokumentárních filmů (např. "Břehy něhy" "Dědinský sen" nebo "Tratě života Jozefa Kronera").

Dokument „Tam a zpět“ (1980) i televizní hraný film „Brehy nehy“ (1982) byly však, až do „sametové revoluce“, zakázané pro veřejné uvedení a stejný osud potkal i jeho první televizní dokument „Portrétik“ (1979, z triptychu „Jarmok“) a autorský celovečerní hraný film „Džusový román“, realizovaný v roce 1984 ve Filmovém studiu Barrandov Praha.

Na podzim roku 1985 musel další práci přerušit a v březnu 1986, z důvodu tzv. „protisocialistické činnosti“, opustit zaměstnání, i Slovensko. V Čechách pak pracoval jako turistický průvodce.

V roce 1989 natočil v Praze dokument „Vlak do dospělosti“ a třetí hraný film – podobenství o konci totality „Zvláštní bytosti“.

Čtvrtý celovečerní film Česká soda (1998) byl střihovým snímkem vzniklým ze stejnojmenného televizního pořadu.

Od roku 1990 působil čtyři roky jako pedagog na Filmové a televizní fakultě AMU Praha.

V prosinci 1991 založil v Praze nezávislou filmovou a televizní společnost Febio (FEničův BIOgraf).

Tato jedna z prvních soukromých autorských platforem v ČR se pod jeho vedením stala nejvýraznější tvůrčí dílnou v zemi. V období let 1992 – 2010 v ní vzniklo celkem 1261 dokumentárních i hraných pořadů. Vedle samostatných pořadů i cykly, například: OKO (pohled na součastnost), GEN – Galerie elity národa, GENUS, JAK SE ŽIJE…, CESTOMÁNIE, ZPOVĚĎ, ČESKÉ MILOVÁNÍ, nebo satirický pořad ČESKÁ SODA, a další.

V roce 1993 založil Přehlídku nekomerční kinematografie a videa Febiofest, která se postupně rozrostla na Mezinárodní filmový festival Praha – Febiofest. Ten se stal jednou z nejmasovějších filmových akcí v ČR i SR. Do roku 2012 byl jeho ředitelem, od roku 2013 zastává funkci prezidenta festivalu.

Na základě jeho petiční výzvy ze dne 19. 12. 2011 a následné občanské iniciativy, kterou vedl, bylo 5.10.2012 přejmenováno pražské letiště v Ruzyni na Letiště Václava Havla.

Za svou režijní a producentskou práci získal mnoho domácích a zahraničních ocenění.

Dosud natočil 35 krátkých a hraných filmů, na desítkách dalších pořadů byl autorem námětu, spoluscénáristou, vedoucím projektu a k tomu také producentem více než 1 200 děl.

Koníčkem je cestování – navštívil více než 100 zemí všech kontinentů.

Žije a pracuje v Praze, kde mu 1. 3. 2016 bylo uděleno, jako prvnímu filmaři v historii hlavního města, čestné občanství.

S použitím údajů z tisku a filmových encyklopedií.