Martin Štoll a kol.: ČESKÝ FILM, Režiséři – dokumentaristé, Nakladatelství Libri,

Praha 2009, str. 119 – 124 :

FENIČ Fero, resp. František (* 20. 3. 1951, Nižná Šebastová, okr. Prešov, SR) – scenárista, režisér a producent slovenského původu.

Vyrostl na východním Slovensku v rodině zemědělců jako poslední z pěti dětí, střední školu absolvoval v Prešově a roku 1969 nastoupil na katedru žurnalistiky FF Univerzity Komenského v Bratislavě.

Po třech letech studia v Bratislavě se přihlásil na KDT FAMU v Praze.

Od spolužáků se výrazně odlišoval pohledem na svět a smyslem pro stylizaci a vizualitu a jeho školní filmy byly svým způsobem události (např. jeho dokument z 3. ročníka Ako sa pán Královič stal kráľom byl ve své době oceňován na všech významných studentských filmových festivalech po celém světě). I proto získal roční stipendium jako stážista nejstarší filmové školy světa – italské Centro sperimentale di cinematografia (1977) v Římě, kde mj. napsal svou diplomovou práci a zdokonalil se v italštině.

Po ukončení FAMU (1978) absolvoval roční vojenskou základní službu v Československém armádním filmu jako asistent režie a poté se stal zaměstnancem Štúdia krátkých filmov Slovenské filmové tvorby v Bratislavě - Kolibě (1979–85), kde natočil řadu, výhradně autorských, dokumentů.

Již jeho profesionální debut Diadém (1979) byl oceněn jako nejlepší dokument roku a Tam a spätˇ(1984), který se do kin dostal až po roku 1989, byl v roce 1990 oceněn jako nejlepší dokument let 1969-89 mezi zakázanými filmy.

Několik dalších krátkých a středometrážních snímků realizoval v zakázce pro Slovenskou televizi studio Bratislava, kde dokonce vznikl i jeho první hraný televizní film Brehy nehy (1983), který však na své veřejné uvedení musel čekat několik let.

Mezi tím debutoval celovečerním hraným filmem Džusový román (1984) ve FSB v Praze. I tento sociálně laděný hořký příběh dvou mladých lidí, kteří řeší nechtěné početí a rodina donutí dívku k interrupci, se pro svůj negativní obraz tehdejší společnosti dostal na plátna kin až za dalších celých pět let.

Ze slovenského filmového studia Koliba ho pak propustili pro „politickou nespolehlivost a protisocialistické smýšlení“ a živil se ve „svobodném povolání“ jako průvodce cestovních kanceláři (1985–89), kde využil jazykové znalosti.

V období nastupujícího politického uvolňování let 1988-89 mu bylo umožněno v Krátkém filmu Praha natočit dokument Vlak do dospělosti o generaci děti narozených těsně po ruské okupaci (na uvedení do kin ale pak čekal ještě rok), také napsal scénář svého druhého českého hraného filmu (společně s E. Plítkem) a nastoupil do FSB (1989–90). Podobenství o konci totalitního režimu Zvláštní bytosti bylo zařazeno do výroby a dokončeno v listopadových dnech roku 1989; sešlo se tak s jeho
skutečným skonem.

Na výzvu studentů začal působit jako vedoucí pedagog na KDT FAMU (1990–94), ale postupně v něm dozrálo rozhodnutí založit vlastní filmovou a tv. produkční společnost, v níž chtěl vytvořit základnu pro nezávislou dokumentární tvorbu.

Nazval ji FEBIO s. r. o. (FEničův BIOgraf) a z dnešního hlediska ji lze označit za fenomén české polistopadové dokumentaristiky.

Od založení (1991) vyprodukovala téměř 1 300 dokumentárních filmů pro čtyři celoplošné televize a další objednatele a shromáždila kolem sebe 155 režisérů a režisérek, drtivou většinu tvůrců té doby. Výrazně přispěla k popularitě dokumentu jako svébytné filmové (televizní) disciplíny mezi lidmi (první díly GENu sledovalo přes 60 % diváků), a z hlediska výrobního, ideového i estetického se v mnohém stala vlajkovou lodí oboru, dokonce i určitou vnitřní konkurencí v kolosu ČT.

Fenič ukázal, že je možné realizovat dokumenty s minimálním štábem, svižně, rychle, ale zároveň s důrazným akcentem na autorské vidění, resp. odpovědnost autora a přitom divácky úspěšné.

Prvním cyklem, jehož prvních 20 dílů vzniklo ještě pro KF a magazín Kanafas a posléze přímo pro ČT, bylo OKO – pohled na současnost (1992–96, 1999–2000; 123 dílů). Šlo o filmy aktuálně reflektující témata, která hýbou společností.

Druhý nápad představoval cyklus krátkých portrétů těch Čechů, kteří v nějakém oboru vynikli na mezinárodní úrovni: cyklus GEN (původně to byla zkratka Galerie Elity Národa, od čehož se pak ustoupilo, ale název zůstal) zachytil v letech 1993–94 a 2001–02 autenticky 182 osobností rozličných oborů. Ne všichni na svůj portrét přistoupili (odmítli nebo nereagovali mj. Milan Kundera, Jan Švankmajer, Miloš Macourek, termíny natáčení se nepodařilo sladit s Madelleine Albrightovou a M. Formanem), přesto vznikla audiovizuální databanka nevyčíslitelné hodnoty. Prvních 100 Čechů bylo zpracováno i v knižní podobě.

Na GEN navazoval podobně laděný cyklus Genus – 99 českých životů (1995–96; 99 dílů), který se však už objevoval i lidí obecně méně známé. Dbalo se zde rovněž o autorskou pečeť, v některých dílech autoři i vystupovali spolu s protagonistou.

Následovaly společensky laděný seriál Jak se žije…(1997–2001; 169 dílů), intimní Zpověď (1999–2000, 2003–04; 58 dílů), multikulturní Okno k sousedům (1998; 13 dílů) a Slovenské okno (1999, 6 dílů), série vyrobené pro Ministerstvo práce a sociálních věcí, ale vysílané v ČT o mužích v rolích matek Táta jako máma (2006; 9 dílů) a o dětech, které potřebují pomoci Velcí a malí (2007, 5 dílů).

Mimořádným počinem se stal cestopisný cyklus Cestománie (1999–2006, 267 dílů), který každý týden přinášel půlhodinovou autorskou sondu do dané země, její mentality a způsobů života. Jako celek ho ocenili na Tourfilmu 2003, neboť jde o nejrozsáhlejší pořad tohoto typu v dějinách českých televizí. Těší se i velké prodejnosti do zahraničních televizí. Přes tyto úspěchy nedošlo roku 2004 k další dohodě s ČT a Fenič našel odběratele v TV NOVA, kde tento cyklus pokračoval pod názvem Nová Cestománie. I ten se dočkal knižního vydání.

Dominantním odběratelem FEBIA byla sice ČT, avšak nikoliv výhradním.

Pro PRIMA TV vyrobilo sérii o významných lidech české politiky a obchodu V. I. P – Vlivní lidé (1996–97; 33 dílů) a portréty malých podnikatelů 12 odvážných (2004–07; 49 dílů), pro TV BARRANDOV vznikl seriál půlhodinových dokumentů České milování (2009-10, 52 dílů), dalšími objednavateli byli zejména Státní zdravotní ústav (řada dokumentů o drogách, sexuální výchově a násilí), případně Národní centrum podpory zdraví (tematika HIV a AIDS) a Medea Kultur.

Jediným nedokončeným, resp. uprostřed práce zcela zastaveným projektem (Magistrát hl. m. Prahy) byla ambiciozní freska 21 pohledů na Prahu 21. století (2002–05), z níž se podařilo realizovat jen 6 dílů. Za to se v jednom z nich vrátil k režii jednadevadesátiletý O. Vávra filmem Moje Praha (2002) a tím i k tématu života v Praze, které zpracoval ve svém filmu Žijeme v Praze roku 1934 (!). K

Kromě těchto sérií FEBIO produkovalo i samostatné hodinové dokumenty, za všechny jmenujme filmy o údělu těch, kterým byl v rámci restitucí vrácen majetek Skutečný život na zámku (režie J. Sebechlebský, 1996), akční portrét první dámy Sedmnáct měsíců Dagmar Havlové (r. A. Majstorovičová, 1998), sondu do moudrosti starých lidí O neumírání (r. A. Činčerová, 1999) a zejména filmy O. Sommerové O čem sní ženy a O čem sní muži (1999), opravdové tv. (a později i knižní!) bestsellery.

Fenič se však ve FEBIU nesoustředil jen na výrobu dokumentů. Odvaha, s jakou začal vyrábět – spolu s I. Chaunem, V. Křístkem, Milanem Šteindlerem a Petrem Čtvrtníčkem – satirický občasník Česká soda (1993–98, 16 dílů a celovečerní sestřih), se mu vyplatila a série se stala kultovní relikvií českého porevolučního humoru.

Obrovských rozměrů nabyla i původně skromná mezinárodní přehlídka filmu, televize a videa FEBIOFEST (od 1993), která se rozšířila do celé České i Slovenské republiky a v posledních letech, již jako Mezinárodní filmový festival Praha Febiofest, patří počtem kinosálů i svou návštěvnosti kolem 140 000 diváků, k největším filmovým festivalům ve střední Evropě. V jejím rámci se od roku 1995 do roku 2010 udělovala prestižní cena filmových kritiků Kristián, která jako první neopomíjela ani dokumentární tvorbu.

FEBIO se samozřejmě neobešlo bez stálého týmu spolupracovníků, u zrodu stála šéfdramaturgyně a dramaturgyně OKA A. Hynková a dramaturg GENU T. Motl (později ho nahradil J. Smrž) , řada technicko-provozních pracovníků a režiséři všech generací. Mezi nejčastější autory patřil J. Sebechlebský (82 filmů) a Ján Mančuška (63 filmů, hlavně Cestománií), nejčastějšími portrétisty v GENu a Genusu byli O. Sommerová (10 GENů, 5 Genusů) a J. Špáta (6 GENů a 6 Genusů). Dostali zde příležitost i začínající dokumentaristé (E. Hníková, L. Jablonská, P. Jandourek, T. Kopáčová, J. Křížová, A. Majstorovič, R. Sedláček, D. Smržová, J. Sommer, M. Štoll, R. Vávra, D. Vondráček, K. Vondrová, D. Wlodarczyk, P. Zahrádka) a kromě zmiňovaného O. Vávry i tehdy žijící klasici českého i slovenského dokumentu (A. Činčerová, V. Drha, J. Jakubisko, J. Jireš, V. Chytilová, M. Maryška, M. Mináč, J. Němec, Z. Kopáč, P. Koutecký, V. Kvasnička, H. Pinkavová, J. Piroh, V. Polesný, V. Poltikovič, P. Slavík, J. Střecha, M. Šandová, D. Trančík, H. Třeštíková, J. Věrčák, D. Vihanová, I. Vojnár aj.), a dokonce i lidé mimo dokument jako režiséři J. Menzel a Ladislav Smoljak či divadelníci Jiří Suchý a Vladimír Morávek.

V dubnu 2006 získal Fenič licenci pro svůj tv. projekt plnoformátové FEBIO TV.

Jeho autorskou tvorbu, ostatně i jako životní dráhu, je nutno rozdělit na dvě etapy: před založením FEBIA a po něm.

Filmy první etapy vynikaly pronikavou filmovou řečí.

Ještě ve škole zformoval svůj vizuální styl, který se snoubil s často drsným autentickým svědectvím o životě. Ve školním cvičení Človečina (1974) zrekonstruoval lynč ruské ženy, který se odehrál v Košicích roku 1968 po vstupu vojsk Varšavské smlouvy a ve filmu Labutia púť (1975) zjevil pocity starých lidí dožívajících v malé vesničce Vlkolinec nad Ružomberkem.

Absolvoval podivuhodným portrétem amatérského archeologa, zemědělce a starého mládence, Viliama Kráľoviče, který našel nové důkazy o pobytu Římanů na našem území. Snímek Ako sa pan Kráľovič stal kráľom (1977) získal čestné uznání v Oberhausenu.

Jeho profesionální díla pokračovala v hledání základních podob nejobyčejnějšího života, nejčastěji ze současné slovenské vesnice (Tak som prešla velký svet, 1982; Bartomijov dom, 1985), výjimečně i ze světa oficiální kultury (Trate života Josefa Kronera, 1984).

Výrazný byl jeho debut Diadém (1978), s níž měl první „schvalovací“ potíže. Představil čtveřici učňů, kteří si chtějí založit kapelu a musí se účastnit tzv. přehrávek (schvalovací proces socialistického režimu, resp. aplikace cenzury). Přestože obsahoval stylizační postupy, natočil ho syrovým rukopisem známým z dokumentaristiky 60. let a názorově velmi otevřeně – celkem právem jej filmová kritika přirovnávala k Formanově Konkursu (1963). Získal Hlavní cenu na Festivalu čs. filmové tvorby Piešťany 1979, Čestné uznání na MFF Lipsko 1979 a vůbec patřil k nejoceňovanějším filmům roku.

Další dokument Tam a späť (1980) o údělu života východoslovenských dělníků pracujících v Praze a posílajících peníze domů se do distribuce vůbec nedostal, resp. až po roce 1989 a byl tehdy oceněn na Festivalu čs. filmů v Bratislavě jako nejlepší slovenský dokument let 1969–89.

Svým způsobem přelomový byl jeho poslední dokument na filmovou surovinu Vlak do dospělosti (1990) o brancích, kteří se narodili roku 1969 a nyní nastupují na základní vojenskou službu. Živelný reportážní film vnějškově odkazoval na vlakové sportovní „chuligány“, avšak s tím rozdílem, že tito mladíci jeli „sloužit vlasti“. Z tohoto rozporu vznikla zcela bezprostřední anketa nejen o smyslu vojny, ale potažmo o hrdosti a společenském zřízení, stala se jasným důkazem o nespokojenosti mladých lidí v současném státě. Získal mj. Hlavní cenu v kategorii dokumentárních filmů na Festivalu českých a slovenských filmů v Bratislavě 1990 a cenu kritiky FIPRESCI na MFF v Oberhausenu 1990. Našel v něm smysl další tvorby – příklon k angažovanému a o současnou situaci se zajímající dokument s publicistickými prvky.

Proto při založení FEBIA musela zákonitě vzniknout myšlenka OKA – pohledu na současnost, čemuž pomohla i změna technologie (video). Sám natočil prvních 6 dílů: o životě v nejvzdálenějších obcích Československa Odsud – potial ˇ(1992), o absurditě života na Podkarpatské Rusi Praha slzám nevěří (1992), o jednom předvolebním dni leadrů politických stran Vůdci (1992), o prvním dni voleb ve věznici, domově důchodců a romské vesnici Všichni dobří voliči (s V. Drhou a P. Slavíkem, 1992), o cestě slovenského národa k Bohu Bůh s námi (1992), a hlavně dnes již legendární film Nejšťastnější den Anny Mečiarové (1992) o matce slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, realizovaný v den vyhlášení svrchovanosti Slovenska. Poslední hodiny společného státu pak zaznamenal emotivní film Noc, kdy se rozpadl stát (s V. Kvasničkou a M. Děkanovským, 1993).

Dál se k režii vracel jen v případě, kdy chtěl v některém ze „svých“ cyklů nastavit směr, či pouze pro radost. Jako jubilejní, 50. vydání cyklu, zaznamenal novou situaci po rozpadu Československa v dokumentu Republika v začátcích a koncích (1993).

Pro projekt GEN si vybral majitele cestovní kanceláře Václava Fischera (1993) a zpěvačku Hanu Hegerovou (1994); pro Genus nejstaršího pediatra světa Josefa Švejcara (1995). S Cestománií si navštívil atraktivní turistické destinace Dominikánská republika – V útrobách ostrova (1999), Mauritius – Réunion – Perly indického oceánu (1999), Srí Lanka – Ráj v pekle (1999), Seychely a Maledivy – Dva ráje (s Michalem Vostřezem, 2001).

Autorsky se podílel i na prvních dílech cyklu Česká soda (1993) a vytvořil i její celovečerní střihovou filmovou verzi Česká soda (1997), která byla v naši zemi prvním filmem zkopírovaným z videa.

Pro ČT zkomponoval dva megaprojekty: první, Den ČST se uskutečnil 20. 11. 1999 a spočíval na nápadu, že se na 960 minutách (tj. 16 hodin) skrze archivy virtuálně vrátí na obrazovky vysílání bývalé ČST, a tak se opět „spojí“ Československo. ¨

Ve druhém, nazvaném Sametová noc a konaném 18. 12. 1999 se 480 minut (tj. 8 hodin), se vysílaly seřazené, ale nesestříhané materiály z událostí roku 1989.

S kolektivem svých spolupracovníků vytvořil v roce 2008 rozsáhlou knižní encyklopédii Fenomén Febio, která podrobně mapuje dějiny studia Febio let 1991-2008.

Fenič patří k nejpozoruhodnějším postavám čs. dokumentaristiky.

Je po Pavlu Tigridovi druhým nositelem Ceny 1. června 1953, udělované za „prosazování demokracie a důslednou obhajobu lidských práv prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize“.

Citováno z knihy:

Martin Štoll a kol.: ČESKÝ FILM, Režiséři – dokumentaristé,

© Nakladatelství Libri,

Praha 2009,

str. 119 – 124

Autoři zde použitých fotografií:
(podle řazení od začátku do konce textu)

© Martin Levinne

© Jan Rasch

© Viktor Chlad

© Lenka Hatašová