FERO (FRANTIŠEK ) F E N I Č

filmový a televizní režisér, scénárista, producent,
ředitel Filmové a televizní společnosti FEBIO, s r.o.
prezident Mezinárodního filmového
festivalu Praha – FEBIOFEST s r.o.

Narozen 20. 3. 1951 ve východoslovenské vesnici Nižná Šebastová, okres Prešov, jako nejmladší z pěti dětí.

Rodiče celý život pracovali v zemědělství. Otec Viktor zemřel v roce 1969, matka Anna (rozená Ivančová) zemřela v roce 2001, tři sourozenci zahynuli tragicky.

V dětství začal projevovat literární nadání a v deseti letech vyhrál svou první dětskou literární soutěž („Východoslovenské noviny“).

Ve třinácti letech byl vyslán, jako vítěz soutěže slovenského dětského časopisu „Kamarát, do Mezinárodního letního tábora pro literárně nadané děti v Seči. Tam byl zvolen šéfredaktorem časopisu Hlas tábora, který si účastníci z několika zemí světa, sami vydávali.

Po vstupu na Střední všeobecně vzdělávací školu v Prešově (1966-69) založil vlastní studentský časopis „Študák“ (1966). Šlo o neklasický, neliterární školní časopis, který nejdříve sám ručně psal (2 výtisky) pouze pro spolužáky ve třídě. Postupně se však stal největším studentským školním časopisem na Slovensku (ročník 1968-69, 1500 výtisků).

Po maturitě začal studovat obor žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (1969-72). Zde pro změnu vydal několik čísel cestovatelského časopisu „Dostavník“ a ručně psaného humoristického občasníku „Čľup“.

V začínajícím období tzv. „normalizace“ se rozhodl studium žurnalistiky opustit. Na druhý pokus (první byl na obor hrané režie) byl v roce 1972 přijat na Filmovou a televizní fakultu AMU (FAMU) v Praze, Katedru dokumentární tvorby, obor filmové a televizní dokumentární režie, do ročníku jednoho ze spoluzakladatelů FAMU, prof. A. F. Šulce.

V 1. ročníku FAMU, bez předchozích zkušenosti s filmem, natočil na 16mm filmový materiál krátká cvičení „Gazdiná“ (popis jednoho dne vesnické ženy) a „Tak ako vták“ (příběh násilně domestifikovaného kočujícího cikána). Komise pedagogů ohodnotila tato cvičení nejvyšší známkou. Filmy, existující pouze v jediné kopii, však byly později zničeny. (První obsahoval církevní motivy, druhý byl oslavou vzpurnosti a svobody).

Ve 2. ročníku studia realizoval další dvě cvičení na 35mm materiál. Dokumenty „Labutia púť“ (o zapomenuté vesnici i lidech) a „Člověčina“ (příběh jedné fotografie). Oba filmy znovu získaly od pedagogů nejvyšší známku. Ale první film, obsahující sociální kritiku, nesměl být uváděn mimo školu a druhému filmu, pro nejednoznačnost interpretace obsahu, nebylo povoleno účastnit se zahraničních festivalů, které o něj projevovaly zájem (tím se ještě stvrzovala pochybnost o jeho víceznačnosti).

Ve 3. ročníku vznikl jeho nejoceňovanější studentský film „Ako sa pán Kráľovič stal kráľom“, natočený také na 35mm filmový materiál. Pro vznik několika trikových záběrů, kameraman vynalezl a zkonstruoval soubor přístrojů, s jejichž pomocí je realizoval. Dostupná technika ještě podobné triky v té době neumožňovala. Byl to originální čin, nejen v českém dokumentu. Film byl oceněn na mnoha festivalech a přehlídkách filmových škol po světě.

Tento titul se pak stal i jeho absolventskou prací, protože realizaci plánovaného absolventského filmu „Být“ (o násilně vystěhovaných lidech z jednoho domu) vedení školy, pro výhrady ke scénáři, zastavilo (i když muselo vzniknout několik verzi scénáře pod různými názvy: “Kde domov moj“, „Bodka za vetou“ nebo „Banalita aneb esej o jednom okne“).

Školní práce (1972–1975) i jeho pozdější profesionální dokumenty (1979-1984) se od tehdejší oficiální filmové a televizní dokumentární tvorby lišily jak obsahem, tak formou.

V době studia na FAMU (v roce 1977) absolvoval ještě studijní pobyt na jedné z nejstarších filmových škol světa Centro sperimentale di cinematografia v Římě. Studium FAMU pak ukončil v roce 1978 diplomovou prací „Úvaha o vývoji a súčasnosti dokumentárního realizmu v talianskej kinematografii“.

Po roční vojenské prezenční službě (1978-79) v Československém armádním filmu v Praze byl zaměstnán (1979-86) jako režisér Štúdia krátkych filmov Slovenské filmové tvorby v Bratislavě. (S výjimkou roku 1984, kdy působil ve Filmovém studiu Barrandov v Praze).

Prvním profesionálním dílem (tento i všechny další dokumenty už natáčené vždy na 35mm materiál) se stal v roce 1979 dokument „Diadém“ (ve skutečnosti vznikl rok předtím, před nástupem na základní vojenskou službu). Příběh o prvním střetu mladých hudebníků z východoslovenské periférie se socialistickou byrokracií. Debut byl oceněn jako nejlepší slovenský dokumentární film roku.

Další dokument „Tam a späť“, o slovenských „gastarbeiterech“ jezdících za prací do Čech, vznikl v roce 1980. Pro svůj “negativní pohled na dělnickou třídu" (vedoucí sílu tehdejší socialistické společnosti) byl hned poté zakázán. Do kin se dostal až po roku 1989. V roce 1990 byl oceněn jako nejlepší dokument natočený po roce 1969.

Až po delší přestávce, s podmínkou, že téma nesmí nést v sobě jakoukoliv kontroverznost, vznikly ještě dva jeho dokumenty. Příběh lidové básnířky „Tak som prešla celý svet“ (1982) a příběh muže z posledního domu republiky „Batromijov dom (1984).

Souběžně již připravoval svůj první celovečerní hraný film v bratislavském filmovém studiu Koliba, ve 2. tvůrčí skupině. Původně nabídl Kolibě svou filmovou povídku „Džusový román“, oceněnou na konci sedmdesátých let v soutěži mladých scénáristů (Trutnov). Dramaturgické oddělení tuto povídku odmítlo, ale nabídlo mu jinou: „Vstupenku do nebe“ z povídkové knihy herečky M. Zimkové. Jednalo se o obdobné prostředí i hrdinku, téma jeho povídky se s ní vhodně prolínalo.

V dubnu 1981 odevzdal první verzi literárního scénáře, který se již jmenoval „Pásla koně na betoně“. Důsledně využíval šarišský dialekt povídky, který byl do té doby ve filmu neobvyklý. Původní autorka se však nakonec rozhodla prosadit jiného režiséra (národní umělec Štefan Uher, se kterým právě natáčela další film), který netrval na hereckých zkouškách. Spolupráce byla ukončena a jeho autorský podíl ignorován i když konečná podoba scénáře vycházela z jeho verze a film se realizoval v jím doporučených exteriérech (okolí jeho rodné vesnice).

Stejná situace se zopakovala o několik let později, kdy s Viliamem F. Šikulou připravil první verzi literárního scénáře (1985) podle povídky Bunko z jeho knihy Chrúst. Tady však případné realizaci zabránilo vyloučení ze zaměstnaneckého poměru, v březnu 1986. (Film v roce 1989 natočil, podle jiné verze, další národní umělec, Martin Ťapák).

Se Slovenskou televizí začal spolupracovat v období, kdy mu jeho zaměstnavatel neumožňoval další práci. Pro pořad Televizní klub mladých natočil jednu část dokumentárního triptychu „Jarmok“ (1979) pod názvem „Portrétik“ (o slovenském kýči). Dokument byl zakázán a nikdy neodvysílán (pravděpodobně byl zničen).

Pro stejný pořad realizoval i televizní hudební dokument „So sĺnkom v hlase“ (1980) o operním zpěvákovi Petru Dvorském. Obě práce vznikly na 16mm materiál.

V roce 1981 přijal nabídku na realizaci scénáře studentky VŠMU Z. Žiakové: „Objavy ing. Kráľovej“. Ve spolupráci s autorkou došlo k jeho přepracování a vznikla nová verze pod názvem „Brehy nehy“ (1982). Televizní hraný film o osamělé učitelce na malém městě, byl po natočení zakázán pro „pesimistický obraz socialistické reality“ (natočeno na 16mm materiál). Do roku 1990 byl uložen do trezoru.

Později vznikly ještě 35mm středometrážní televizní filmy „Dedinský sen“(1984), podle rozhlasové hry Radošinského naivního divadla a dokument „Tratě života Jozefa Kronera“ (1987), ve kterém se poprvé, od roku 1969, objevila citace z filmu Obchod na korze.

V roce 1982 projevilo Filmové studio Barrandov zájem o povídku „Džusový román“ (předtím odmítnutou na Slovensku). Její scénář přepsal (zbavil motivů použitých do „Pásla koně na betoně“) a přenesl do českého prostředí. Když se film dostal do realizace, prosadil nejen neherce, ale i obsazení většiny profesí debutanty (kameraman, architekt, návrhy kostýmů, hudební skladatel apod.).

Výsledek neodpovídal představám tehdejších cenzorů, bylo nařízeno přetočení některých scén a provedeno několik desítek střihových zásahů. Když ani to nesplnilo cenzorské očekávání, film byl „pro negativní obraz socialistické společnosti“ zakázán a trezorován do roku 1989.

Z konkurzů neherců měl vzniknout dokument pro Televizní klub mladých ČST: „Konkurz na Džusový román“. Pro deziluzivnost byl odmítnut, ale 16mm materiál se podařilo zachránit. Do roku 1989 ho však nebylo možné veřejně uvést (je bonusem na vydaném DVD filmu).

Není známo, že by dílo jiného českého nebo slovenského tvůrce, vzniklé po roce 1969, bylo „trezorováno“ (na různých pracovištích) v takovém rozsahu (1979 – televizní dokument, 1980 – filmový dokument, 1982 – televizní hraný film, 1984 – celovečerní film…).

Na podzim roku 1985 bylo proti němu zahájeno šetření, výsledkem kterého bylo, v březnu 1986, ukončení pracovního poměru pro tzv. "politickou nespolehlivost a protisocialistické smýšlení". Definitivně tím skončilo jeho působení na Slovensku.

V letech 1986-89 pak pracoval „na volné noze“ jako turistický průvodce po Praze.

V tom období napsal scénář k celovečernímu filmu „Demolice duše“ (1988), který však všude byl odmítnut.

Ve druhé polovině roku 1988, v období již „vrcholící Gorbačovovy perestrojky“, mu Krátký film Praha umožnil realizaci dokumentu o generaci děti narozených po sovětské okupaci „Vlak do dospělosti“. Film pak čekal na své uvedení do podzimu 1989 a v roce 1990 byl oceněn jako nejlepší československý dokument roku 1989 a získal několik mezinárodních uznání.

V roce 1988 vznikl scénář podobenství o konci totality „Zvláštní bytosti“, podle povídky E. Plítka.

Díky měnící se společenské atmosféře, i přes mnohé protesty, podařilo se ho ve Filmovém studiu Barrandov prosadit. Tak mohl vzniknout jeho třetí celovečerní film „Zvláštní bytosti“, který se ale k divákům dostal až po skutečném konci totality, na jaře roku 1990.

Natáčel se již na jaře roku 1989 a účinkovala v něm i zapovězená skupina The Plastic People of the Universe, nebo nežádoucí chartistka Marta Kubišová, která po dvacetiletém zákazu nazpívala do filmu titulní píseň. Film by se dozajista stal trezorovým, kdyby jeho dokončení nezastihla revoluce.

Těsně před ní symbolicky vyvrcholila i náhradní práce průvodce a tlumočníka, když na začátku listopadu 1989 v této funkci vedl několik set mladých českých křesťanů na slavnost svatořečení Anežky české do Říma a Vatikánu.

V roce 1990 nastoupil jako vedoucí ročníkový pedagog na Katedru DT FAMU v Praze, kde působil do roku 1994.

V prosinci 1991 založil vlastní nezávislou filmovou a televizní společnost s r.o. FEBIO (FEničův BIOgraf), která zahájila činnost v březnu 1992. Na obrazovkách tehdejšího třetího kanálu OK3 České televize se poprvé představila 4. 4. 1992 jeho dokumentem „Odsud – potiaľ“ (první díl z cyklu „OKO“ – pohled na současnost). Tento čtrnáctideník aktuálních reflexí byl od ledna 1993 uváděn již na ČT1.

Za tuto svou „koncepční producentskou, autorskou a režijní práci“ byl oceněn výroční cenou Filmového a televizního svazu „Trilobit“ za rok 1992. Stejnou cenu, za své cykly „Oko“ a „Gen“, získal i v roce 1993.

Pro cyklus „Oko“, kromě uvedeného prvního dílu, natočil v roce 1992 ještě dokumenty: „Vůdci“, „Praha slzám nevěří“, „Bůh s námi“, „Nejšťastnější den Anny Mečiarové“ a třetí část dokumentárního triptyku „Všichni dobří voliči“. V roce 1993 pak čtvrtou část dokumentu „Noc, kdy se rozpadl stát“, v roce 1994 dokument „Republika v začátcích a koncích“.

Od 4. 1. 1993 se začal vysílat jeho cyklus „GEN“ (Galerie elity národa), který v krátkých portrétech představoval „Čechy dneška“. Od ledna 1995 na něj navázal jeho další dvouletý cyklus portrétů „Genus“. Od ledna 2001 do prosince 2002 pak pokračoval tento cyklus, opět pod názvem „GEN“, třetí sérii portrétů. Celkem vzniklo 281 dílů.

Pro tento cyklus sám natočil tři portréty: podnikatele Václava Fischera (1993), šansoniérku Hanu Hegerovou (1994) a pediatra Josefa Švejcara (1995).

Na jaře roku 1993 založil satirický pořad „Česká soda“, který Česká televize vysílala od června 1993 do konce roku 1997. Režijně se podílel na 1. a 7. díle . V roce 1998 pak vytvořil z nejúspěšnějších příspěvků cyklu stejnojmenný celovečerní střihový film. Byl to první český celovečerní film překopírovaný z analogového videa na 35mm filmový pás.

Od ledna 1997 do konce roku 2000 připravoval svůj týdenní cyklus dokumentárních reflexí „Jak se žije…“.

K nim v roce 1998 přibyl jeho měsíčník o česko-německých vztazích „Okno k sousedům“ a v roce 1999 občasník slovenských tématů „Slovenské okno“.

Od září 1999 do začátku léta 2000 a poté od září do prosince 2003 vytvářel dokumentární cyklus výjimečných životních osudů „Zpověď“ (s komentářem Lucie Bílé).

V roce 1999 připravil pro obrazovky ČT úspěšný cestopisný cyklus „Cestománie“ za který v roce 2001 získal cenu Tourfilmu a v roce 2004 ocenění České filmové a televizní akademie „Elsa“. V cyklu sám režíroval čtyři díly cyklu (1999, 2001).

Když v červnu 2004 Česká televize spolupráci ukončila, přesunul se cyklus „Cestománie“ od 14. 9. 2004 pod názvem „Nová cestománie“ na komerční stanici TV Nova, kde se vysílal do června 2006

Na komerční televizi pronikl už v dubnu 1996 se svým projektem portrétů „V.I.P. – Vlivní lidé“ (TV Premiéra, později TV Prima).

Jeho další dokumentární projekt o různých formách lásky, pod názvem „České milování“, pak vysílala TV Barrandov od 11. 1. 2009 do konce roku 2010

Byl autorem všech uvedených projektů a jako vedoucí projektu je i po celou dobu vedl.

Mimo to ve svém studiu vedl ještě menší projekty: „12 odvážných“, „Táta jako máma“, „Velcí a malí“, „21 pohledů na Prahu 21 století“ a pod jeho vedením vznikla i rozsáhla neperiodická tvorba (přes 100 samostatných dokumentů).

Originálním projektem byl i „Den československé televize“, který vznikl podle jeho námětu, scénáře a režie k desetiletému výročí „sametové revoluce“. Dne 20. 11. 1999 se na jeden den společně propojily (poprvé, a zatím i naposled, od rozdělení společného státu) Česká a Slovenská televize a odvysílaly nonstop 24 hodinový komponovaný pořad, který důsledně simuloval socialistické vysílání před rokem 1989.

Do konce roku 2010, kdy činnost studia zastavil, se v něm vyprodukovalo 1261 krátkometrážních dokumentárních a hraných snímků. Podílelo se na nich přes 150 českých a slovenských režisérů, ale i tvůrců z jiných zemí, spolu s nejlepšími českými a slovenskými kameramany, střihači a zvukaři.

Studio původní autorské dokumentární tvorby tohoto rozsahu nemá obdobu v jiných post-totalitních zemích. Svědectví o tomto období shrnul ve své knize „Fenomén Febio“, vydané v roce 2008

V roce 2004 uspěl ve scénáristické soutěže České filmové a televizní akademie, ve které mu byla udělena Cena Sazky za rok 2003 za třetí nejlepší nerealizovaný scénář celovečerního hraného filmu „Česká komedie“.

Jeho vlastní autorská a režijní tvorba nikdy nebyla postavená na kvantitě, ale kvalitě: zatím představuje 29 krátkých, 2 středometrážní a 4 celovečerní snímky. Ze 16 seriálů studia Febio vzniklo 13 podle jeho předlohy. Za tuto svoji režijní a producentskou práci obdržel mnoha ocenění u nás i v zahraničí.

4. 4. 2006 získal licenci na vysílání plnoformátové televizní stanice Febio TV. Především, vzhledem k právní blokaci existujícími komerčními stanicemi a tehdejší nevyjasněnosti postupu digitalizace televizního trhu v ČR se ale nepodařilo pro projekt nalézt investory.

V prosinci roku 1993 založil Mezinárodní přehlídku nezávislé filmové a televizní tvorby Febiofest, která se poté rozrostla v Mezinárodní filmový festival Praha – Febiofest. Ten vznikl a rozvinul se bez podpory z veřejných zdrojů. Prvních osm let (do roku 2001) byl součástí jeho studia, které mu poskytovalo hlavní finanční zázemí. Dnes patří mezi dvě největší audiovizuální akce v ČR.

Jde o první Mezinárodní filmový festival takového rozsahu v historii hlavního města Prahy. Jeho součástí jsou také regionální ozvěny (tzv. „minifestivaly“) ve všech krajích republiky a stejnojmenný festival ve Slovenské republice, který se dnes už rozvíjí samostatně. Festival každoročně navštíví kolem sta tisíc diváků.

Mezi jeho hosty patří největší osobnosti světové kinematografie, například: Claudia Cardinale, Roman Polanski, Alan Parker, Carlos Saura, Geraldina Chaplin, Wim Wenders, Kim Novak, Claude Lelouch, Nikita Michalkov a mnoho dalších.

Od desátého ročníku (2003), kdy festival nabídl v ČR rekordních 800 projekcí, je jeho součásti hudební festival „Febiofest Music festival“ a do roku 2012 byl i dokumentární televizní deník „Echo Febiofestu“ (deset let vznikal v jeho studiu).

Do roku 2012 byl jeho ředitelem, od roku 2013 zastává funkci prezidenta festivalu.

Dne 19. 12. 2011, den po úmrtí exprezidenta Václava Havla, založil občanskou inciativu za pojmenování vstupní brány do naší země – pražského letiště po Václavu Havlovi. Jeho petici vládě ČR, a několikaměsíční boj, podpořily desítky tisíc signatářů a to nejen z ČR, ale i mnoho osobností z celého světa. Na základě tohoto jeho snažení bylo pražské letiště v Ruzyni dne 5. 10. 2012 přejmenováno na Letiště Václava Havla (Václav Havel Airport).

U nás i v zahraničí byl oceněn nejen za svoji tvorbu, ale například je druhým nositelem "Ceny 1. června 1953" za společenskou a politickou publicistiku, kterou uděluje město Plzeň "za prosazování demokracie a důslednou obhajobu lidských práv prostřednictvím tisku rozhlasu a televize" (mezi další nositelé patří i Václav Havel).

I dvě největší organizace filmových fanoušků – Asociace českých filmových klubů a Asociácia slovenských filmových klubov mu udělili v roce 2011 své Výroční ceny za přínos české a slovenské kinematografii. Východoslovenské krajské město Prešov, kam spadá jeho rodiště, ho ocenilo Výroční cenou města za rok 2008 „za výrazný vklad do rozvoje české a slovenské kinematografie“. V roce 2010 pak dostal “za přínos českému dokumentárnímu filmu“ Cenu Milana Maryšky.

Česká filmová a televizní akademie mu po svém založení (1994) nabídla členství. Jedno volební období pak působil v jejím prezídiu.

Jeho koníčkem je cestování – navštívil více než 100 zemí všech kontinentů.

Rád regeneruje také při malování.

Žije a pracuje v Praze, kde mu 1. 3. 2016 bylo uděleno, jako prvnímu filmaři v historii hlavního města ČR, čestné občanství.

• 1957 - 62:
  ZDŠ (Základní devítiletá škola), Nižná Šebastová, okr.Prešov, ročník 1 - 5
  
  
• 1962 - 66:
  ZDŠ (Základní devítiletá škola), Ľubotice, okr. Prešov, ročník 6 - 9
   
• 1966 - 69:
  SVVŠ (Střední všeobecnovzdělávací škola), Prešov, Konštantinova ul., ročník 1-3
  
  
• 1969 - 72:
  FFUK, Bratislava, Katedra novinárstva, ročník 1-2
   
• 1972 - 78:
  FAMU, Praha, Katedra dokumentární tvorby, ročník 1-5
  (z toho rok 1977 - Centro sperimentale di cinematografia, Řím, Itálie)
   

• 1978 - 79:
  Československý armádní film, Praha, vojín základní vojenské služby ve funkci asistenta režie
  
  
• 1979 - 86:
  Slovenská filmová tvorba, Bratislava, Štúdio krátkych filmov, režisér
  (z toho několik měsíců roku 1984 - Filmové studio Barrandov, Praha, režisér)
  
  
   
• 1986 - 90:
  svobodné povolání - externí průvodce cestovních kanceláři
  (z toho několik měsíců roku 1989 - Filmové studio Barrandov, Praha, režisér)
  
  
   
• 1990 – 94:
  vedoucí pedagog režie ročníku katedry DT, FAMU Praha
  
  
   
• 1992 – dosud:
  Filmová a televizní společnost Febio, s r.o., jednatel, ředitel a režisér
  
  
• 1993 – 2012:
  Mezinárodní filmový festival Praha – Febiofest (od r. 2002 s r.o.), jednatel a ředitel
  
  
   
• 2013 – dosud:
  Mezinárodní filmový festival Praha – Febiofest: prezident
  
  

režisérky, doc. Olgy Sommerové, při příležitosti udělení čestného občanství hl. m. Prahy F. Feničovi, dne 1. 3. 2016 na Staroměstské radnici

Můj drahý spolužák Fero Fenič, režisér, scénárista a producent, hvězda filmové fakulty za dob našich studií, autor 30 dokumentárních a 4 hraných filmů, zakladatel filmové společnosti FEBIO a Febiofestu, největšího mezinárodního filmového festivalu v historii Prahy, který už třiadvacet let vede jako ředitel, a posléze jako prezident festivalu.

Hvězda FAMU se záhy po absolutoriu proměnila v nežádoucí tvůrčí osobnost, ve filmaře, který nechtěl pochopit, že v zemi panuje normalizace, že názorová svoboda je cosi nepatřičného, a že se tvorbou svých filmů stává nevítaným hlasatelem zakázané a nepohodlné pravdy. Ze slovenského filmového studia Koliba byl vyhoštěn pro politickou nespolehlivost a protisocialistické smýšlení.

Jeho filmy putovaly do trezoru - dílo žádného jiného českého nebo slovenského tvůrce natočené po roce 1969 nebylo zamknuto do trezoru v takovém rozsahu.

A tak ho do své náruče opět přivinula matička Praha, po jejíchž pamětihodnostech několik let provázel italské turisty.

Se svým protisocialistickým smýšlením si ale nedal pokoj. Na jaře podivuhodného roku 1989 začal na Barrandově natáčet film Zvláštní bytosti, do něhož pozval i zapovězenou skupinu The Plastic People of the Universe, a též nežádoucí chartistku Martu Kubišovou. Film by se dozajista stal trezorovým, kdyby jeho dokončování nezastihla revoluce.

Po převratu jsme se znovu setkali na FAMU, už ne jako studenti, ale jako pedagogové.

Jeho společnost Febio, aneb Feničův biograf vznikla pod šťastnou hvězdou.

Díky Febiu byla devadesátá léta nejmohutnějším rozkvětem dokumentární tvorby v českých dějinách. Dvě stě českých, slovenských a zahraničních filmařů natočilo ve studiu 1 261 filmů.

Ferovy nápady na dokumentární cykly GEN, OKO, Jak se žije, Zpověď, České milování, Cestománie a dosud nepřekonaný satirický pořad Česká soda zastínily v divácké sledovanosti všechny současné průzkumy. Fero důsledně trval na autorském pohledu nás režisérů, pečoval o nás a vykazoval nám kolegiální úctu.

GEN, galerii elity českého národa, která obsahuje takřka 300 obrazů, portrétů vynikajících Čechů, musel vymyslet Fero Fenič, rodem Slovák. První série - 100 Čechů dneška byla nejsledovanějším cyklem devadesátých let, lámala rekordy v divácké sledovanosti, a byla v České televizi vysílána každý týden, světě div se, v prime -timu.

Vždycky jsem říkala, že Fero má, co se dokumentaristických témat týče, tolik nápadů jako celé Kavčí hory dohromady. Nápady sypal z rukávu a chrlil je svou nezaměnitelnou plamennou dikcí.

Den po úmrtí našeho milovaného prezidenta Václava Havla mi zavolal, že má skvělý nápad. Tentýž den založil občanskou iniciativu za pojmenování pražského letiště, vstupní brány do naší země po velkém Čechovi, Václavu Havlovi. Pro svoji myšlenku získal desítky tisíc velkorysých podporovatelů, včetně bratra Ivana Havla, manželky Dagmar a pražského magistrátu. Díky Ferovi je první krok těch, kteří vstoupí na českou půdu, provázen jménem osobnosti, na kterou je český národ hrdý.

Se zázračnou a milovanou Prahou je spojeno téměř všechno, co Fero v životě, ovlivnil, prosadil a dokázal. V tomto magickém městě žije 44 let - tedy od chvíle, kdy vstoupil na naši Alma mater.

A protože ho znám už 44 let, vím, že Fero je něžný rváč, expresívní emocionalista s jasným strategickým rozumem, čestný a statečný muž, pro něhož svědomí a sebeúcta jsou důležitější než vlastní prospěch, a proto celý svůj dospělý život zasvětil službě demokracii a úsilí o svobodu české země, která se stala jeho domovem.

Olga Sommerová
režisérka